Despota (titul)

Despota (řecky δεσπότης – despótēs)^[1][2] byl vysoký byzantský dvorský titul, který byl udělován synům nebo zeťům vládnoucích císařů, a zpočátku označoval určeného dědice Byzantského císaře.

Titul pronikl z Byzance do pozdně středověkého Balkánu a byl také udělován ve státech pod byzantským kulturním vlivem jako Latinské císařství, druhá Bulharská říše, Srbská říše a v jejich nástupnických státech (Trapezuntské císařství). Od titulu je odvozen i název územního celku – despotát, který vznik v období politické roztříštěnosti. Despotáty byly spravovány buď jako nezávislé státy, nebo jako úděly knížat s titulem despoty; nejvýznamnější z nich byly Epirský despotát, Morejský despotát a Srbský despotát.

V dnešní době tento termín získal jiný význam: despocie se chápe jako negativní forma vlády, ve které jeden subjekt vládne neomezenou mocí, kterou utlačuje lid a omezuje jeho práva.